Výroba čepelek v Československu
Na úvod trochu historie…
(Vybráno z nevydaného díla Lexikon československých čepelkových obalů, jehož autorem je Jaromír Stacho, Bratislava -1995).
Holení jako lidská potřeba má své kořeny už v počátcích naší civilizace. Historici a archeologové tvrdí, že už v prehistorii se muži holili. Zpočátku to bylo kameny přibroušenými o skálu, existují však i doklady o tom, že jako první břitvy byly používány zaostřené zvířecí zuby.
O prvních holičích je zmínka už v hieroglyfech pocházejících z roku 4300 př. n. l. Také z pozdější historie lidstva můžeme uvést řadu příkladů souvisejících s holením. Zde jsou alespoň některé z nich:
Podle Starého zákona se Josef, prodán vlastními bratry do egyptského otroctví oholil, aby mohl předstoupit před faraóna.
V průběhu vlády 12. dynastie (1991-1786 př. n. l.) připisovala egyptská civilizace holení velký význam. Holicí nástroje se postupně zdokonalovaly. Čepele z křemene vystřídaly později měděné, případně bronzové břitvy. Archeologové objevili nádoby používané při holení a zrcadla s držátky ze slonoviny. Prokázali též existenci holičů, kteří svou živnost provozovali pod širým nebem. V té době byly velmi rozšířeny vyholené hlavy a Egypťané běžně užívali paruky a napodobeniny plnovousů, kterými si v případě potřeby zakrývali hlavu nebo části tváře.
Ve starém Římě asi v roce 356 př. n. l. začal Scipio Africanus (vítěz nad Hannibalem) mezi Římany prosazovat nový trend: holit se každý den. První holení se pro mladé římské aristokraty stalo oslavou mužnosti.
Alexandr Velký (asi 300 let př. n. l.) nařídil své armádě hladce se holit z důvodů bezpečnosti v boji (aby je nepřátelští vojáci nemohli chytat za plnovous). V téže době začínají Římané při holení používat teplou vodu. Holení se stalo takovou samozřejmostí, že národy, které se neholily, byly nazývány Barbary.
Asi v r. 117 římský císař Hadrián znovu zavedl nošení plnovousů, které vydrželo až do r. 300, kdy v Byzantské říši znovu zavedli holení.
V letech 1096-1291 zlepšili Mohamedáni kvalitu ocele, která se začala používat také k výrobě břitev ("damascenská" ocel).
Až do konce 16. století byly břitvy stále primitivní a zachovávaly si původní formu nože. Reformace v 17. století přinesla holení "na hladko", které se udrželo až do 19. století.
V r. 1606 se objevila první "klasická" břitva, tak jak ji známe dnes. Byla vyrobena z kvalitní ocele a vydržela 2 až 3 generace. Měla tenkou čepel se zesilněným okrajem a klenutými boky. Čepel byla spojena kloubem s pouzdrem ze slonoviny, stříbra nebo dřeva, které po sklopení čepel chránilo. Brousila se obtahováním na koženém řemenu.
V r. 1698 car Petr Velký zavedl daň z brady, aby přinutil svůj národ k holení.
V 18. století evropští a američtí muži zpopularizovali holičství jako místa laciného holení. Pod vlivem karikatury, která zobrazovala drastické zacházení holičů se zákazníky, docházelo k snahám zajistit neškodnost břitvy připojením chrániče. V r. 1762 francouzský nožíř Jean Jaques Perret jako první opatřil břitvu takovýmto chráničem.
V r. 1895 si v Spojených státech amerických King Camp Gillette nechává patentovat svůj holicí strojek. V podstatě se nelišil od klasické podoby strojků (tak jak ji známe dnes), jen byl hrubší a primitivnější. Uběhlo však dalších 8 let, než byl nápad prosazen do výroby. Rok 1903 považujeme tedy za rok "zrození" čepelky. V prvním roce výroby prodala firma "Gillette Safety Razor Co." jen 90 strojků a 14 tuctů čepelek, ale už v následujícím roce to bylo 90.844 strojků a 10.304 tuctů čepelek. První čepelky se v ničem nelišily od těch, které poznáme z pozdější doby. Měly zaoblený tvar s ostřím na obou stranách a s třemi otvory pro uchycení do strojku. Bohužel se nepodařilo vypátrat, zdali už tenkrát byly baleny každá v samostatném obale, tak jak to známe z pozdější doby. Je však jisté, že výroba a distribuce čepelek se rozjela raketovým tempem. Už v r. 1905 otevřela firma "Gillette Safety Razor Co." první zahraniční filiálku v Londýně a po ní následovaly další po celém světě. I když v r. 1921 skončilo výhradní právo firmy na výrobu a distribuci čepelek, udržela se na čele výroby holicích strojků a čepelek prakticky až do dnešní doby. O tom, že se tato firma nesmazatelně zapsala do historie výroby čepelek, svědčí ostatně i to, že slovo "žiletka" zůstává v češtině i v slovenštině (podobně jako v řadě jiných jazyků) synonymem domácího výrazu "čepelka" (resp. čepieľka).
Konec monopolu na výrobu čepelek znamenal však vznik dalších firem a firmiček především v Spojených státech a v Evropě, kde byly technické předpoklady na zahájení náročné výroby těchto předmětů denní potřeby. Sortiment čepelek na trhu se tak rozšiřuje a vytvářejí se tak první předpoklady pro vznik nového sběratelského oboru.
Československo nepatřilo ke státům, v nichž si firma "Gillette Safety Razor Co. BOSTON" otevřela svou filiálku. (Poznámka: stalo se to až v České republice v roce 1999). Ale také tu dochází již ve dvacátých letech k zahájení výroby čepelek a to díky firmám RIVO v Opavě a DIU v Horním Slavkově. Do války se rozběhla ještě výroba v Kundraticích (ESKU), v Praze (Sokol, POLO, MAKA, JKP a ESO), v Brně (OXO), znovu v Opavě (AVOT), v Mikulovicích (EPAL), v Mohelnici (Ing. Kitner), v Ostravě (bližší údaje nemáme), v Jirkově, v Bratislavě (EMDE) a v Sevljuši (BOBBY). V průběhu války se k těmto firmám přidala i firma Táborský v Sedlčanech. Je pravděpodobné, že kromě toho tu existovaly i jiné firmy, o nichž však zatím nic nevíme.
Byl to z čistě sběratelského hlediska "zlatý věk". Každá z těchto firem měla v tom období svůj poměrně široký sortiment, který dodávala především na domácí trh. Prodejem a distribucí holicích potřeb se zabývala spousta malých firem a to nejen drogistických, ale také nožířských, železářských a jiných. Zároveň se na našem trhu uplatňovaly dravé německé firmy především z nožířské "líhně" - Solingenu, kde už jim v té době začínalo být těsno. Speciální solingenské zboží mimo jiné i čepelky podstatně rozšířily sortiment. Navíc některé firmy prosadily do svých dodávek také tzv. reklamní čepelky. Takovéto čepelky sloužily jako propagační materiál firem, jejichž jméno nesly. Od velkých jako třeba Vítkovické železárny až po nepatrné jako byla dílna na výrobu deštníků v Kolíně. Na našem trhu se tak objevila podstatná část čepelek uvedených v katalogu československých čepelkových obalů (Jaromír Stacho, Bratislava 1993).
Většina majitelů dílniček na výrobu čepelek byla německé národnosti, takže po válce byli vyvlastněni a jejich firmy přešly pod národní správu. V podstatě však existovaly v nezměněné sestavě. Navíc přibyla firma EDEN v Kežmarku. V letech 1948 - 1950 byla však zpočátku organizačně a později i fyzicky výroba čepelek přenesena do novovzniknutého závodu Diu v Jevíčku, které se tak stalo monopolním výrobcem čepelek v poválečném Československu. Jedinou výjimkou bylo období 50. let, kdy paralelně existovala i výroba čepelek v Kovodružstvu v Sedlčanech a krátkou dobu i v závodě SONAP Chrudim.
V roce 1966 přichází na trh nová holicí čepelka z nerezavějící ocele se speciální úpravou ostří. Kvalita těchto nových čepelek několikanásobně předčila dosavadní čepelky vyráběné klasickým způsobem z uhlíkaté oceli. Už v následujícím roce přichází Diu Jevíčko s licenční výrobou takovýchto čepelek, které však už bohužel zpravidla nejsou baleny klasickým způsobem. Uhlíkaté čepelky se vyrábějí i nadále, ale jen zřídka se ještě používají k holení. Z 90% jsou určeny na export, přičemž zahraniční zákazníci nemají zájem o změnu zavedených značek. Nové typy obalů se tak objevují už jen sporadicky. Ze sběratelského hlediska dochází k soumraku. Na trhu se začínají prosazovat plastické holicí strojky s dvojitým ostřím a další a další vylepšení. Holicí technika se zkrátka ubírá už úplně jiným směrem.
Rozdělením Československa na Českou a Slovenskou republiku k 1. 1. 1993 se pak z časového hlediska končí období, kdy se dá hovořit o československých čepelkových obalech.
* * *
Hovoříme-li o katalogu či lexikonu československých čepelkových obalů, musíme se dotknout ještě jednoho problému. Jak definovat "československý" čepelkový obal? Je rozhodující původ čepelky nebo původ obalu? Až dosud jsme rozebírali jen historii výroby čepelek. Jak je to vlastně s jejich obaly?
Je zřejmé, že čepelkové obaly byly vyráběny (tištěny) na zcela jiném místě než čepelky. Je třeba přiznat, že u naprosté většiny obalů, které jsou zařazeny v katalogu, vůbec nevíme, kde byly tištěny. Je přitom pravděpodobné, že řada z nich pochází z ciziny. U některých obalů to můžeme tvrdit s jistotou. Klasickým příkladem jsou obaly na čepelkách značky GOLF, vyráběných v Německu. Naopak některé obaly jsou zařazeny mezi československé jen díky tomu, že jsme podle tiskařské značky zjistili, že pocházejí z naší tiskárny.
Pro zajímavost uvádíme některé značky našich tiskáren:
MTZ ... .... Moravské tiskařské závody
OTK ........ Obchodní tiskárny, Kolín
Sg ........ ...Severografia, Děčín
St ......... ...Státní tiskárna
T ... .........Tisk, Brno
Zvláštností jsou obaly, do kterých po přebroušení balili čepelky brusiči (typickým příkladem jsou obaly KOVA Bratislava). Přebrušováním se čepelky renovovaly již ve válečných letech. Upotřebené čepelky braly k přebrušování skoro všechny obchody s nožířským zbožím. Zásadně platilo, že čím silnější čepelka, tím lépe se přebrušovala. K úpadku tohoto úsporného, ale pracného způsobu obnovy došlo v Československu až koncem 50. let, kdy zavedení výroby čepelkové pásové uhlíkaté oceli v Králodvorských železárnách přispělo k dostatečnému zásobování trhu pestrým výběrem čepelek tuzemské výroby. Chemicky upravené holicí čepelky z nerezového materiálu již vůbec přebrušovat nejdou, proto došlo po čase k úplnému zániku tohoto způsobu renovace.